Prázdná sklenka
Jednou v zimě, když padaly vločky,
v pochoutkárně U Vokatý kočky
seděl jsem a hudba hrála,
čaj jsem pil jako jeden z mála.
Měla přijít ve smluvený čas,
já se těšil, že ji spatřím zas.
Smsky vůbec nebrala,
stojím jí za to, aby se ozvala?
Hosté si svůj sladký pohár jedí,
zda-li o mém hořkém smutku vědí?
Přede mnou jen prázdné židle jsou
a prázdná sklenka, kterou odnesou…
Co mi tedy ještě asi zbývá?
Prázdná sklenka tázavě se dívá…
Radost chutná mnohem víc než žal,
tak já ji naplním písní plnou chval!
Nepřišla tam ta dívenka,
zbyla jenom prázdná sklenka.
Co ze smutku mám?
Krásně se dá využít čas –
k chvále Boží pozvednout hlas,
nikdy nejsem sám!